My jsme Lesní školka, my uklízíme les….

Jednoho krásného zářijového rána jsem šla natřít dvě poslední lavičky Okrašlovacího spolku. Byl
všední den, u Marvánku ticho a klid, nikde živé duše. Při práci mne bez povšimnutí minulo pár běžců.

Druhá lavička se nacházela u Rozpakovského rybníka. Pytel plný odpadků, který byl plný už před
měsícem, byl tentokrát roztrhaný a odpadky se válely kolem lavičky a v blízkém lese. V duchu jsem si
říkala: „když už sem někdo pytel umístí, mohl by jej taky odvézt“ a začala jsem natírat lavičku. Z ticha
a cvrlikání ptáků mne vyrušil dětský hlásek „Dobrý den“. Malý kluk se díval co dělám , za ním se
vynořil další a najednou k lavičce přicházely děti jako malí trpaslíčci. „Kde jste se tu vzaly, děti?“.
Chlapec se pochlubil, že jsou Pramínci, trochu jsem ho nechtěně poškádlila, protože neuměl „r“ a já
jsem opakovala „jo vy jste Plamínci?“. Celé setkání korunovala malá holčička, jejíž slova mne
pohladila po duši. „My jsme Lesní školka, my uklízíme les“. Potom ta skupinka dětí začala naprosto
samovolně sbírat odpadky a nosit do jiných pytlů. Vypadaly jak holoubci, kteří přilétli pomoci Popelce
třídit popel a mák. V přírodě se chovaly potichu, znaly různé živočichy, houby a stromy. Divily se
nepořádku, protože přesně věděly kam co patří a co do přírody rozhodně nepatří. „Děti, vy jste
naprosto úžasné! O takových šikulkách napíšu do našeho Kurýru“. A tak svoje slovo plním, a děti –
doufám, že vyrostete v dospělé šikulky!

(uveřejněno v Říčanském kurýru listopad 2018)